(*21. února 1981, Krnov) je česká herečka a spisovatelka. Po základní škole nastoupila na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a už v šestnácti letech si zahrála svou první roli v Divadle Petra Bezruče, poté získala stipendium a následně i stálé angažmá v Národním divadle moravskoslezském. Ve čtyřiadvaceti letech odešla do Prahy. Nejdříve se živila různými povoláními, než dostala příležitost v Divadle na Vinohradech a zároveň i roli kadeřnice Bety v seriálu Ulice, která jí přinesla širokou popularitu. Hrála také v oblíbených seriálech Horákovi, Vyprávěj či ve filmech Bestiář a Duše jako kaviár. Kromě herectví se věnuje také literární tvorbě. Je autorkou několika bestsellerových románů Jak přežít svého muže¨(2020), Coura (2021) a Koloušek (2023), a nejnovější Tři hodiny lásky (2025). První román byl také zfilmován, a sama si v něm zahrála hlavní roli. Má dvě děti, starší dceru Justýnu a mladšího syna Theodora.

Pocházíte z Krnova, z podhůří Jeseníků. Vracíte se do rodného města? A co pro Vás znamená Ostrava?
Do Krnova se ráda vracím, mám zde ještě rodinu, ale teď jsem tam dlouho nebyla. Kdysi jsem se vracela často za babičkou. V Krnově mám ještě sestřenice a tetu, maminka žije v Praze, a bratr už asi 20 let žije v Irsku. Krnov se mi často vrací ve snech. Vždy, když mám před sebou nějaké důležité životní rozhodnutí, tak se mi ta věc, kterou řeším, děje v Krnově, je to strašně zajímavé! Ostrava je pro mě nejzásadnější město, co se týká formování mě samotné. Po nástupu na konzervatoř jsem zde žila od 14 let sama na intru, pak na privátech, měla jsem tam i svůj první byt a první angažmá. Zažila jsem v ní také první lásky. Ostravu jsem milovala, stejně tak Národní divadlo moravskoslezské, ve kterém jsem hrála. Měla jsem úžasné kolegy, byla jsem moc šťastná, a myslela jsem, že tam budu celý život, ale pak jsem se zamilovala…a chtěla jsem točit.

Ráda bych se ještě vrátila ke konzervatoři. Kdy přišlo rozhodnutí, že Vaše cesta povede divadlem?
Já jsem vždy toužila být herečkou, už ve školce jsem tvrdila, že se jí stanu. Jen jsem moc nevěděla, jak se k tomu mohu dostat, internet v té době ještě neexistoval. Věděla jsem, že v Praze je nějaká vysoká škola, ale musela jsem předtím samozřejmě na střední. Nikdy jsem nebyla studijní typ, dokonce jsem měla z češtiny trojku, vůbec mi nešly diktáty (a teď se psaním živím Grin-Beam)…Chodila jsem do dramaťáku, kde mi paní učitelka zmínila, že existuje konzervatoř. Do této představy jsem se naprosto zamilovala, i když mě od toho všichni zrazovali. Nikdo mi nevěřil, nikdo mě nechtěl ani připravovat, ale já se toho nechtěla vzdát. Dokonce jsem se naučila učebnici hudební nauky nazpaměť, ale vůbec jsem ji nerozuměla. Klaplo to a na konzervatoř jsem se dostala.

V ostravských divadlech jste začala hrát již jako studentka.
Našimi vedoucími ročníku byli Marie Logojdová a Václav Klemens, který mne následně režíroval. Úplně první role v NDM byla v Šumaři na střeše. Před tím jsem zaskakovala v Divadle Petra Bezruče v Tajemné zahradě. V NDM jsem získala obrovskou roli Teriny v Romanci pro křídlovku, kde jsem prokázala jisté herecké schopnosti, díky ní jsem získala další a další role. Bylo to krásné období, v Ostravě jsem si zahrála své největší role.

Co pro Vás znamenal přesun do Prahy, bylo to Vaše osobní rozhodnutí?
Šla jsem za láskou. Tehdejší přítel chtěl jít do Prahy. Rozhodli jsme se, že půjdeme spolu, tak jsem dala výpověď v divadle. Stihli jsme se ale rozejít, takže jsem nakonec jela do Prahy úplně sama. Neměla jsem domluvené vůbec nic. Bude to znít asi komicky, ale po šesti letech intenzivního hraní jsem si uvědomila, že jsem si neužila žádná studentská léta, byla jsem buď ve škole, nebo v divadle. Nechodila jsem se ani bavit se spolužáky, jelikož jsem vždy měla před sebou hraní nebo zkoušku. Byla jsem docela dost disciplinovaná, zodpovědná, a nechtěla jsem nic riskovat. Takže spojení lásky, toho, že jsem si chtěla odpočinout a také jsem chtěla točit vyústilo v to, že jsem do té Prahy opravdu odešla. Rok jsem dělala různé brigády, což mi vůbec nevadilo, chtěla jsem si to zažít, vyzkoušet
si, jestli se dokážu uživit i něčím jiným než herectvím. Vystoupit z komfortní zóny, víc se poznat. Současně jsem chodila na různé castingy. Po roce se rozkřiklo, že jsem v Praze, dostala jsem roli v Divadle na Vinohradech a také jsem vyhrála konkurz do Ulice na roli Bety. Tři měsíce na to jsem otěhotněla…

Zmínila jste Ulici, ale natočila jste například také seriál Horákovi. Dá se srovnat tehdejší natáčení seriálů (Horákovi na ČT1 a Ulice na Nově)?
Nejde o to, pro jakou televizi točíte, jde o produkci, která vytváří podmínky. Ulici jsem točila před těhotenstvím, během něj i po narození dcery. V jejich čtyřech měsících jsem vyhrála konkurz na Horákovi. Dceru jsem měla na natáčení s sebou, ale bylo to strašně náročné, nebyly tam ideální podmínky, dlouhé natáčecí dny, zvláštní zázemí. Rozhodla jsem se poté odmítnout i pokračování, nebylo to pro tak malé miminko vhodné. Kdežto v Ulici byl vybudovaný celý ateliér s perfektním zázemím.

Je pravda, že jste se do Ulice nedávno vrátila na jeden díl?
Jé to bylo strašně hezký, říkali tomu bonboniéra. Občas do některého z dílů vraceli staré postavy, jako takový bonbónek. Takže se Digi a Bety na chvíli vrátily, a povykládaly, jak nyní žijí.

Byl nějaký rozdíl mezi natáčením Ulice před 20 lety a nyní?
Tam když přijdete, tak je vše na stejným místě! Jenom vyměnili gauče.

Nesmíme opomenout seriál Vyprávěj, který hrál ve Vašem životním příběhu velkou roli. I Vaše kolegyně Zuzana Kajnarová s námi v letním čísle zavzpomínala na tento retro seriál. Jak vzpomínáte na svou roli Ivety?
Seriál Vyprávěj byl pro mě opravdu osudový, seznámila jsem se tam se svým manželem. Musím říct, že mě překvapilo, jak je postava Ivety mezi diváky velice oblíbená! Já ji také milovala. Začínala jako protivná liška podšitá, ale došlo k vývoji, dostala od osudu za vyučenou a prožila zajímavé vztahy. Iveta ukázala spoustu poloh té protivnosti, ale také pracovitosti. Se Zuzkou Kajnarovou jsme se znaly již z Ostravy, hrály jsme spolu v divadle. Teď spolu znovu hrajeme v Divadle Radka Brzobohatého. Na Vyprávěj bylo fajn, že jsme s postavami stárli, a mohli jsme si zahrát také starší role. To mě bavilo.

Jste také úspěšnou spisovatelkou. Od roku 2020 jste vydala již čtyři knižní bestsellery. Co Vás přimělo sednout a psát?
Já měla svůj lockdown ještě před lockdownem. Tatínek onemocněl rakovinou slinivky, což je neléčitelné a je tam vymezený čas. Vzala jsem si volno, zrušila jsem projekty a chtěla jsem se o něj postarat. Bylo to velmi náročné, tak jsem potřebovala únik, kde budu tvořit nějakou kreativu. Vždy jsem řekla, že jdu na chvíli do práce, vzala jsem si notebook do kavárny, vypla telefon a začala psát. Vše to bylo pro potřebu mé duše, neměla jsem ambici vydat knížku. Neodvážila bych se to někde poslat. Pak jsem to náhodou jednou někde zmínila, za chvíli na to mi volali z nakladatelství Euromedia, a chtěli zaslat ukázku. Řekli mi, že je to skvělé, že se jim líbí ta lehkost a humor, a ať to dopíšu. Knížka vyšla v den, kdy se zavřely všechny obchody. A co teď… Vzpomněla jsem si, že mám založený Instagram, který jsem neuměla ovládat. Tak jsem se to vše naučila, a knížku podporovala takto online. Od října do Vánoc se prodalo 10 000 ks. Stal se z toho bestseller, a už po mě chtěli druhou knížku. Každá má kniha má svůj osobitý příběh a téma, které řeší, takže je můžete číst samostatně. Ale můžete je také přečíst všechny a mít komplexní příběh. Dají se číst také na přeskáčku.

Jak vůbec vzniká kniha?
Jsou různí autoři, a různé způsoby psaní. Někteří si to celé promyslí v hlavě, vymyslí postavy a celou kostru příběhu. Já jsem intuitivní autor, chaotik, který to celé jenom cítí. Vyberu si nějaké téma, které mě vášnivě baví, přemýšlím nad ním, zkoumám ho. U mě to je svět herectví, ženské přátelství, mateřství a mezilidské vztahy. Když už cítím nějaké nutkání, začnu si psát poznámky, které se mi časem odkryjí a začnou dávat rozum. Čtu si okolo vybraného tématu různé knížky a články. Pak teprve sedám k počítači a začnu psát. Píšu na přeskáčku. Některé mé knížky vznikly od konce, někdy od prostředka od nějakého dialogu, a takhle různě pomalu se mi ten příběh skládá. Připomíná mi to někdy matematickou rovnici o všech neznámých. Deadline si určuji já, nyní už si to můžu dovolit.
Jsem v tomto dost disciplinovaná. V současné chvíli si střádám poznámky na další knihu a dívám se do diáře, kdy mám čas, kdy moc netočím, abych si to vyhradila opravdu pro psaní. V intenzivním období psaní pak opravdu usedám minimálně na čtyři hodiny denně, pět dní v týdnu k počítači a píšu.

Co Vám psaní dává více oproti herectví? A je naopak něco, co Vám bere?
Dává mi to obrovský pocit klidu a bezpečí v tom, že vytvářím něco nezávislého na někom jiném. V herectví jste pořád závislí na tom, kdo Vás obsadí, jakou roli dostanete. U knížek jsem sama, což je obrovská svoboda, která mě vnitřně sytí a vyhovuje, ale zároveň je tam i nevýhoda toho, že jste v tom hrozně sám, dlouhé a dlouhé hodiny a měsíce se nemáte s kým poradit. Mám třeba spoustu starostí, pochybností a strachů, jestli to zvládnu. To očekávání a tlak je velký. Další knihou chci překonat tu předchozí, aby čtenářky byly spokojené. Naproti tomu v herectví máte parťáky a tvoříte v kolektivu.

Vaše první kniha Jak přežít svého muže je i zfilmovaná. Nikdy jsem neslyšela, o tom, že by spisovatelka hrála ve svém filmu.
V nakladatelství mi řekli, že je to světový unikát. Podle bestsellerů se točí filmy, pak jsou i herci, kteří dokáží napsat skvělý scénář filmu a následně v něm i hrát, ale ještě se prý nikde nestalo, že by autor bestselleru knížky, hrál hlavní roli v jeho filmové adaptaci.

A pomohlo Vám to při přípravě role?
Bylo to strašně složité. Všichni měli pocit, že všechno vím, že mi nemusí nic vysvětlovat, ale ten scénář byl jiný než moje kniha, i když z ní vycházel. Hledání postavy Lucie bylo úplně stejné, jako kdybych hledala jinou postavu. Najednou jsem tu představu o ní musela dát nějak do toho těla, fungování a do dialogů.
Zároveň byl na mě vyvíjen tlak, že určitě budu dobrá a že tomu rozumím, když jsem to vytvořila. Byla jsem hodně nervózní, ale nakonec to dopadlo dobře a film byl velice úspěšný.

Představila byste našim čtenářům Vaši nejnovější čtvrtou knihu?
Tři hodiny lásky je úplně jiná knížka než ty předešlé. Je to částečně o milenectví, ale také o mezilidských vztazích. Hlavní hrdina Viktor trochu něčím navazuje na Kolouška (pozn. red. předchozí kniha), ale díváme se na něj o patnáct let později. Viktor se zamiluje do Karolíny, ale oba dva mají rodiny. My pozorujeme, co to milenectví obnáší, co potřebuje, proč to ti lidé dělají, a nahlížíme na to z mnoha úhlů. To, že se zamilujete, si nevybíráte, to se stane. Jim se to stalo, i když mají rodiny. Pozorujeme tedy, co to dělá s těmi rodinami. Milenectví není o tom, že byste měli doma špatného partnera. Můžete mít skvělého partnera. Často si lidé v milenectví myslí, že to udrží, a že to nikdo nepozná. Ale i ti milenci se začnou proměňovat. Další věc je, že je to hodně i o čase, proto se to jmenuje Tři hodiny lásky. Co vše se dá stihnout za tři hodiny, a jestli se čas dá rozpínat. A i když jsou sebevíce domluvená pravidla, tak je to nový vztah a ten člověk vás chce, a chce vás celého. V knize se na to dívám z pohledu muže i z pohledu ženy. Muži mají svoji duši, ale mají jiné tempo, a vnímají vše jinak. Není to o tom, že by to vnímali špatně, ale vnímají to v jiném úhlu pohledu, a důležité věci jim dochází v jiném čase než ženě. Chtěla jsem v knížce ukázat, že i muži mají duši, že jsou stejně křehcí jako ty ženy, ale tlak společnosti je na ně vyvíjen mnohem víc. Musí být více pevní, zodpovědní. Ale oni často také vůbec neví. Ženy jsou tak někdy mnohem silnější. Bavilo mě na to celé nahlížet z těchto úhlů. Jak to s nimi dopadne, se dozví čtenáři v knížce.

Psát z pohledu muže musí být pro ženu zajímavé, ale i náročné.
Předchozí tři knížky jsou psány v ich-formě a z pohledu ženy. Chtěla jsem si zkusit formu vypravěčskou a z jiného pohledu, aby dostali prostor oba dva. Ponořit se do světa mužů mě moc bavilo. Na různé otázky jsem se ptala svých blízkých mužů, jak by to řešili, jak by se k tomu postavili, co by udělali atd.

Máte dvě děti, dospělou dceru a mladšího syna. Byl rozdíl mezi prvním a druhým mateřstvím?
Určitě je rozdíl mezi tím, zda je to holka, nebo kluk, to v každém případě. Každé to dítě je navíc úplně jiné. Dcera má za to, že jsme na ní byli hodně přísní, a na syna takoví nejsme, ale to je dané povahou toho dítěte. Justýna potřebovala jasné pevné hranice, a neustále jsme museli opakovat a ukazovat, kde ty hranice jsou, protože byla strašně divoká. Kdežto syn je strašný kliďas, a vůči ničemu se moc nevymezuje.

Co Vás v roli mámy nejvíce baví?
Trávení společného času, že si povídáme o různých tématech, které rozvíjíme. Syn se například zajímá o astronomii a vypráví mi o hvězdách. Čtenáři si mohou všimnout, že v mé poslední knížce je hodně povídání o čase, o hvězdách a o vnímání času ve vesmíru. A to mám vlastně všechno od něj. Naslouchám mu a hodně mě inspiruje. Justýna má 19 let, je to nová generace, která ke vztahům přistupuje úplně jinak než my. Jsou mnohem sebevědomější, mají nastaveny hranice, co od partnera chtějí, chrání si více sami sebe. Tohle zase čerpám od ní.

Jako nákupní centrum nám nedá se nezeptat. Nakupujete ráda?
Upřímně řečeno – v nákupních centrech nevydržím moc dlouho. Ve velkých nákupních centrech je toho na mě strašně moc, a jsem rychle přehlcená. Mám své oblíbené značky, za kterými si zajdu.

Máte nějaký vzkaz, který byste chtěla našim zákazníkům vzkázat – ať už začínající herečce, nebo někomu, kdo třeba sní, že napíše knížku?
Všem, co chtějí něco dokázat, nebo vytvořit, ať je to podnikání, ať je to kniha, nebo kariéra, prostě nesmíte to vzdát. Učený z nebe nespadl, a ta cesta je o chybách. Všichni děláme chyby, a je to v pořádku. Nehroutit se, že se něco nepovedlo, ale naopak to vzít jako výzvu, jak to udělat příště lépe a jinak. Ve chvíli, kdy se vzdáte, tak nic nedokážete.