Rozhovor s Janou Mudrákovou a Máničkou
Jana Mudráková (*20.12.1994, Slavičín) vystudovala hudebně-dramatický obor na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a už během studií hostovala například v Národním divadle moravskoslezském, Těšínském divadle nebo Staré aréně. Krátce studovala také divadelní vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci, nakonec ale dala přednost herecké praxi. Od roku 2016 znovu spolupracuje se zájezdovou scénou SemTamFór a od roku 2018 je členkou pražského Divadla RePublika. Objevuje se také před kamerou, diváci ji mohli zahlédnout například v seriálech a filmech Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód, Dukla 61, Vodník nebo Místo zločinu Ostrava. V roce 2018 se přestěhovala do Prahy, kde pokračuje v divadelní, televizní i filmové práci. Díky své všestrannosti našla své místo také v loutkovém divadle. Od roku 2022 je interpretkou Máničky a paní Kateřiny.
Mánička (*1930, Plzeň) je Hurvínkova nejlepší kamarádka. Loutku vytvořil v roce 1930 řezbář Gustav Nosek, který je rovněž autorem loutky Hurvínka. Zpočátku Máničku mluvila Anna Kreuzmannová, po znovuotevření divadla po II. světové válce v roce 1945 Božena Weleková. V roce 1969 se Máničky ujala Helena Štáchová. Od února 2016 do listopadu 2022 propůjčovala Máničce hlas Marie Šimsová. Po jejím odchodu mluví obě ženské postavy Jana Mudráková.
Letos si připomínáme významné výročí Hurvínka. Na úvod otázka pro obě – co pro Vás Hurvínek vlastně znamená?
Mánička: Pro mě je Hurvínek především kamarád. Sice je to s ním občas opravdu náročné, ale mám ho ráda.
Jana: Pro mě je Hurvínek v něčem takovou českou ikonou. Něco jako Jára Cimrman. Ať už je člověku 5 nebo 75 let, všichni znají Hurvínka. Jsem šťastná, že můžu být součástí tohoto fenoménu a posouvat tak tuto krásnou tradici
dál.
Máničko, je pořád stejný rošťák jako před skoro sto lety?
Mánička: Ano, vlastně čím dál větší. Jeden by řekl, že sto let je úctyhodný věk a je načase trochu zpomalit.. Ale to neplatí pro Hurvajze, ten se letošní rok rozjel ještě víc než obvykle.
A Jano, čím podle Vás oslovuje stále nové generace?
Jana: Myslím, že je to jeho úžasným charakterem, který je nám blízký v každém věku a v každé době. Je to trochu rošťák, ale s laskavým srdcem. Každý z nás touží být tak trochu rebel, ale když jde do tuhého, Hurvínek se vždy
přikloní na tu správnou stranu. A nesmíme zapomenout, jak silnou magii mají v sobě loutky samotné, když ožijí pod rukami loutkoherce.
I když nepocházíte z Ostravy, vystudovala jste zde hudebně-dramatický obor na Janáčkově konzervatoři. Jak na studium vzpomínáte a co z něj dnes nejvíc využíváte právě v Divadle Spejbla a Hurvínka?
Jana: Na studium a veškerý strávený čas v Ostravě vzpomínám velice ráda. Vzniklo tu spoustu krásných představení, která pro mě byla klíčová. Navázala jsem tu kontakty a přátelství pro svoji dosavadní práci v divadle a v neposlední řadě jsem tu strávila roky mezi pubertou, dospíváním až do dospělosti. To jsou roky, které člověka velice formují. Hledáte sebe, co od života chcete, kým chcete být a kým být nechcete. Často se v divadle potkávám s lidmi, kteří prošli Ostravou a s těmi hned víme, že jsme na stejné vlně a máme toho hodně společného. Nedá se říct, co ze studia v Divadle S+H využívám nejvíc, protože využívám všechno. Každý předmět i profesor mě něčím posunul, nasměroval k tomu, co dělám právě teď.
Máničko, když jste Janu slyšela poprvé, řekla jste si: „Ano, to bude můj hlas“?
Mánička: Řekla jsem si, že by to šlo, když na sobě zapracuje. Nejhorší na tom je, že musím říkat vždycky to, co chce Jana. Ale za tu dobu už jsme si na sebe celkem zvykly.
Jano, jak náročné bylo naučit se charakteristickou intonaci Máničky, aby zněla povědomě, ale přitom přirozeně?
Jana: Začátky byly samozřejmě těžké. Byly to hodiny poslechů a pokusů přiblížit se co nejvíce hlasu Máničky. Neměla jsem až takový problém s charakteristicky skřípnutým hlasem, ale s výškou Mániččina hlasu. Když jsem se začala přibližovat výškou a barvou Máničce, bylo načase najít si ve fistuli svůj pohodlný prostor, ve kterém vydržím mluvit několik hodin.
Vedle Máničky propůjčujete hlas také paní Kateřině. Jsou to dvě úplně odlišné osobnosti. Co je při jejich interpretaci nejtěžší a jak rychle dokážete mezi nimi přepínat?
Jana: Nejtěžší je jejich vnitřní monolog a tempo řeči. Nejde o to, jen za postavu mluvit, ale také ji uvěřitelně hrát a myslet za ní. Nejtěžší jsou v tomto dialogy, kde se Mánička s bábinkou hádá, nebo kde mají velmi odlišný temporytmus. Přepínání hlasů musí být velmi rychlé a přesné.
Než jste přišla do Divadla Spejbla a Hurvínka, hrála jste v klasické činohře. V čem Vás loutkové divadlo překvapilo? Je něčím náročnější než klasické herectví?
Jana: Loutkové divadlo mě překvapuje neustále. Dřív jsem vůbec netušila o jak komplexní druh umění se jedná. V loutkařině je i ta nejběžnější věc jako třeba chůze nebo pohyb na jevišti obrovská dřina a preciznost. Je potřeba
síla, ale přitom jemnost pohybu, vědět v každé chvíli co přesně dělám. Být připravená vteřinu dopředu, abych měla nachystané správné nitě a mohla pohyb udělat. Když k tomu přidáte mluvení, zpěv, a to že musíte kontrolovat
i svoje tělo, abyste třeba loutku nekryla je zapotřebí velké koncentrace. A možná to je to, co mě na loutkovém divadle tak baví. Není to jednoduché a vyžaduje to obrovské úsilí a trpělivost. Když se ale všechno spojí a povede,
tak už nad tím až tak nepřemýšlíte a prostě si hrajete, a to je na téhle práci nejlepší.
Mánička má za sebou téměř sto let historie a před vámi ji ztvárnila řada skvělých interpretek. Jaký je to pocit navázat na tak silnou tradici? Cítíte spíš respekt, nebo radost z toho, že můžete být její další součástí?
Jana: Rozhodně radost. Tu cítím od úplného začátku. Vlastně jsem na tuto nabídku kývla tak rychle, že jsem si v tu chvíli ještě ani neuvědomovala, co přesně to znamená a jaká je to zodpovědnost. Když jsem ale měla poprvé
někde veřejně vystoupit nebo reprezentovat v zahraničí dostavil se i respekt.
Jak jste zmínila, Divadlo Spejbla a Hurvínka vyjíždí také dost často do zahraničí. Co všechno se člověk musí naučit, když Mánička nebo paní Kateřina promlouvají v cizích jazycích?
Jana: Na zahraniční turné máme vždy jazykového kouče, který nás připravuje a učí nás správnou výslovnost. U každého jazyku je to jiné a bojujeme s různými úskalími od správné výslovnosti až po důrazy a melodii. Občas se
nám stane že je pro nás těžké říct něco ve fistuli, už jen proto, jak specifický je to hlas.
Máničko, máte nějakou zemi nebo publikum, na které nejraději vzpomínáte?
Mánička: To se asi nedá říct. Všude v zahraničí se setkáváme s milým přijetím a máme radost, když nám diváci rozumí. Nejraději mám momenty, kdy k nám po představení chodí děti a povídají si s námi v jejich jazyce, akorát
my jim nerozumíme, protože umíme pouze text našeho představení.
Jano, jste velmi všestranná umělkyně – zpíváte, tančíte, stepujete, hrajete na nástroje, zvládáte akrobacii. Co z toho nejvíce využijete právě v Divadle Spejbla a Hurvínka? Nebo je při práci s loutkami tím nejdůležitějším stejně hlas?
Jana: Mám to obrovské štěstí, že díky Divadlu S+H můžu využívat veškerý svůj potenciál a zároveň se díky novým představením stále posouvám dál i v ostatních disciplínách. Velmi si toho vážím a jsem vděčná, že mi divadlo dává
tuto příležitost. Hlas a loutky budou v našem divadle vždy klíčové, ale baví mě tvůrci, kteří se nebojí nových věcí a snaží se najít co nejpestřejší způsob provedení.
A jak odpočíváte a trávíte volný čas, když Mánička spí?
Jana: Já moc odpočívat neumím. Když mám volno trávím ho většinou aktivně, na kole v horách, cestováním, jógou nebo návštěvou rodiny a přátel. Ale taky si moc ráda posedím v kavárně s knížkou.
Máničko, co byste vzkázala dětem, které vás přijdou poprvé navštívit do divadla?
Mánička: Aby si to užily. Aby se nebály a chodily do divadla, protože tam můžou zažít spoustu legrace a dobrodružství.