Jiří Krhut (* 12. ledna 1975, Ostrava) je český bavič, muzikant, skladatel a textař. Původně učitel angličtiny se poprvé jako bavič představil v roce 2015 v ostravském klubu Heligonka v Kabaretu Bo po boku Jaromíra Nohavici. Nyní má své vlastní stand-up pořady - Varieté Krhut, To nevymyslíš, U Krhuta. Jako skladatel se autorsky zapsal také do tvorby známých českých interpretů, jako jsou např. Ewa Farna, František Segrado, Vojtěch Dyk, Lenka Nová nebo Marie Rottrová. Hrál v několika ostravských kapelách např. Filip M, L.A. Sunday či s kapelou Nedivoč. V roce 2019 vydal svou sólovou desku Čapkárna, album vtipných a veselých písniček, v roce 2024 navázal druhou deskou Zatahuju pupek. Na konci roku 2020 vydal spolu s hercem Štěpánem Kozubem album s názvem Prásknu bičem a v roce 2024 druhé CD Přeježděný vztah. Podílel se jako textař písní na původním autorském muzikálu NDM Harpagon je lakomec? Je taktéž tvůrcem reklamních spotů, sloganů a znělek. Žije v Ostravě, rád chodí na hory a má jednookého kocoura.

Jirko, právě se nacházíme v jedné z tvých oblíbených ostravských kaváren. Jaká místa v Ostravě máš rád? Nacházíš v nich inspiraci pro svou tvorbu?
Do kaváren V Zahradní a Ostravanky na Milíčově ulici chodím opravdu rád. Ale asi se mi budete divit, nejvíce inspirace nacházím v obchodních centrech. Sleduji lidi, jak se chovají, jak se spolu baví, zapisuji si postřehy a pak je využívám ve svých scénkách nebo písničkách. Chodím tam skoro každý den. Minimálně třikrát týdně si dělám 10 km procházky kolem Ostravy, a skládám si při tom třeba texty, které si nahrávám na diktafon. Ostravštinu používáš ve svých skečích i básních.

Proč si myslíš, že náš dialekt je zrovna tak oblíbený, a dokážeš s ním lidi bavit i v jiných koutech republiky?
Má to určitě více důvodů. Je mi to sympatické, myslím si, že je to součást kultury i historie jazyka našeho regionu. Ostravština je velice specifická. Tak jako my se smějeme brněnskému hantecu nebo si bereme na paškál pražský dialekt, tak stejně se baví lidí i na úkor našeho dialektu. Beru to jako věc, která je mi velice vlastní, a jsem rád, že mohu při svém dosahu šířit tuto ostravskou kulturu.

Už jsi na to jistě odpovídal ve více rozhovorech, ale přiblížíš naším zákazníkům, jak se z učitele angličtiny stal známý bavič a muzikant?
Při výuce jsem se vždy snažil zaujmout studenty. Učil jsem s humorem, a uvědomil jsem si, že vlastně dělám stand-up před tabulí. Proč bych to nemohl dělat před lidmi a mít za to třeba i lepší peníze? Dodnes mě studenti potkávají, a často na hodiny vzpomínají. Většinou Ti znalost, nebo informace v mozku zůstává po boku nějaké emoce.Rozhodl jsem se, že chci být svobodnější a šel jsem si za tím. A proto, když dnes vstanu, tak se těším na celý den, můžu si ho naplánovat, jak já chci. Mohu si vybírat věci, které chci dělat a které ne. Od tabule ke stand-upu a ke scénkám to však byla dlouhá cesta. Musel jsem přijmout to, že jsem člověk, který se rád předvádí. V roce 2015 jsem dostal nabídku vystupovat v ostravském klubu Heligonka, a psát do pořadu Kabaret Bo skeče a písničky, a tak to celé začalo…

A Vaše duo se Štěpánem Kozubem vzniklo až potom?
Štěpán za mnou přišel, jestli bych pro něj napsal píseň. Už tehdy poslouchal kapelu Nedivoč, pro kterou jsem psal písně. Vůbec jsem nevěděl, jak vlastně zpívá, ale napsal jsem mu píseň Prásknu bičem. Vůbec v tom nebyla ambice, že bychom chtěli udělat celou desku, až když jsme viděli, jakou to má sledovanost, a jak se to lidem líbí. Zažili jste toho spolu již mnoho. Jak se ti spolupracuje s o generaci mladším umělcem? V některých případech jako otec a syn. :D Netroufám si ho ale soudit ani mentorovat. Na pódiu jsme parťáci, a parťáci jsme i v osobním životě. On mi dává naprostou důvěru v tom, co mu nabídnu textově i hudebně. Důvěřuje mi v tom, že to může zpívat a že to bude fungovat. Vzpomínám si, že jen v jednom případě text nevzal. Ale to bylo jen proto, že to, o čem se v té písni zpívalo, nemohl prožít. V té písni se totiž zpívalo o prvomájovém průvodu, který on nikdy nezažil… Jinak co se té generační mezery týče, já se cítím duchem mladý, a Štěpán je taková starší duše. Potkáváme se na průsečíku někde uprostřed našeho věkového rozdílu, kde nám to funguje.

Prozradíš nám, jak se připravuješ na své oneman show? Připravuješ si scénáře? Jak často se musí skeče obměňovat a kdy už se stávají „vyhranými“?
Mám více programů. Koncerty, které okořeňuji básničkami, nebo vtipy. Poté Varieté Krhut, zde mám napsanou většinu a asi třetinu obsahu si nechávám jako improvizaci, co mi diváci nahodí. Mnohdy si fóry, které padnou v jednom představení, přenáším do druhého. Nejlépe fungují fóry, které vzniknou za života aktuálně na tom místě. Teď mám novou show To nevymyslíš! Zde míchám úplně všechno – knížku Krhutoviny, básničky, písníčky i povídaní. A pak mám ještě takovou talk show U Krhuta. Tento formát mi ale není tak vlastní. Nejsem totiž v pozici primárního baviče, ale snažím se přimět hosta, kterého jsem si pozval, aby bavil. Vybírám si však hosty, kteří to umí. Už u mě byli např. Ewa Farná, Tomáš Klus, Honza Dědek, Tereza Kostková, Saša Rašilov, Matěj Ruppert i Štěpán Kozub.

Setkáváš se také někdy s kritikou na svou tvorbu? Pokud ano, jak se s ní vyrovnáváš?
Bohužel, dneska ti to do očí nikdo neřekne, tedy pokud to není tvůj blízký kamarád, na které dám. V současné době se spíš setkáváme s neřízeným hejtovstvím. Na sociálních sítích jsi vystavena tolika názorům. Hejty tu a tam čtu, abych tam nenechal nějaká tzv. hovínka, ale neřeším je. Když někdo šíří na mém profilu škaredé věci, je vulgární nebo sprostý, tak ho zablokuji. Pokud je to konstruktivní kritika, tak to nechávám viset a chci, ať si to mí fanoušci vyřeší mezi sebou sami. Co se týká hudebních recenzí, vždy je to subjektivní pohled jedné hlavy a uší. Potěší mě, když mi zavolají kamarádi nebo i známí muzikanti, a řeknou, že je moje deska baví. Nejvíce za tvůrce vždy mluví diváci, kteří na něho chodí.

Před pár dny jsi oslavil kulaté životní jubileum. Dal sis někdy nějaké cíle, které se Ti do této doby povedly? A máš nějaké sny, které si chceš ještě splnit?
Podvědomě a někdy až vědomě jsem si přál, abych si s někým zahrál, nebo něco vytvořil. Přál jsem si hrát s kapelou Neřež, i s Marií Rottrovou, kterou milovala moje maminka. Přál jsem si vystupovat s Jarkem Nohavicou. Šel jsem tomu vždy vstříc a ono se to podařilo. Když si něco přejete, tak pak přichází věci, které vás ženou dál a dál. Není pro mě meta třeba odehrát O2 arénu, pro mě je důležitější odehrát 20 vyprodaných kulturáků v různých částech republiky. V posledních 2 letech si hraji s myšlenkou, že bych si chtěl postavit dřevostavbu v horách, kde bych měl psa a kočky, a třeba se tam na důchod odstěhoval. A taky mám chuť napsat povídkovou knížku a zahrát si ve filmu.

Jak trávíš svůj volný čas mimo pódium i studio, které máš mimochodem u sebe doma? Takže si nosíš práci domů?:D
Nedělám nic a vypnu. Prostě ležím a koukám na videa. Nebo jsem venku s kamarády. Rád chodím na hory, které mě vždy nabíjí. Tím, že neustále komunikuji s lidmi, jsem rád, když můžu být sám a nedělám vůbec nic. Jezdím i sám na dovolenou.

Jaké projekty a spolupráce Tě v tomto roce čekají?
Otvírám představení To nevymyslíš!, čekají mě dvě desky, mám písničky, které už dlouho skladuji a chci je poslat do světa, ať už si mezi lidmi hrají to svoje a žijí. A pak budu čekat, co mi život pošle. :D Minulý rok mi poslal roli Šaška ve Večeru tříkrálovém na Letních shakespearovských slavnostech, které budeme hrát i letos. Nejdřív jsem se toho strašně bál, a nakonec jsem moc rád, že jsem na to kývl. Díky loňskému turné po Austrálii si mě začali všímat i jiné země, kde žijí Češi. Letos mě pozvali do Anglie a Lucemburska. Tak to se moc těším, je to nejen krásná povinnost mě jako Čecha, ale také velká výzva.