(* 24. listopadu 1989, Ostrava) je český zpěvák, skladatel, textař, multiinstrumentalista. Absolvent Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě v oboru Hra na klarinet. Na hudební scéně působí od roku 2003 nejdříve jako frontman ostravské rockové kapely Robson a po vítězství v pěvecké soutěži Česko Slovenská Superstar již jako sólový zpěvák. Pravidelně vystupuje v České a Slovenské republice se svojí
doprovodnou skupinou MACH a různými hudebními orchestry a Big Bandy pro široké spektrum posluchačů. Kromě klarinetu aktivně hraje na saxofon, příčnou flétnu, klavír a kytaru. Martin Chodúr vydal během své dosavadní hudební kariéry pět alb – čtyři autorská studiová alba – debutové album Let’s Celebrate (2010), Manifest (2012), Martin Chodúr 3 (2015), Tisíc a jedna noc (2021) a vánoční album Hallelujah Vánoční písně a koledy (2018). Píše písně i pro jiné české interprety, například pro Karla Gotta, Hanu Zagorovou, Moniku Absolonovou, Daniela Hůlku či Štefana Margitu. Zajímá se o literaturu a poezii, v roce 2024 vystudoval filozofii na Ostravské univerzitě. Žije v Ostravě společně s manželkou a synem Martinem.

Jako rodilý Ostravák jste zůstal věrný svému městu. Co máte na naší Ostravě nejraději?

Přiznám se, že otázku věrnosti nebo nevěrnosti vůči místu či městu nemám příliš v lásce. Může být člověk vůbec věrný svému rodnému městu, a přitom neustále jezdit do jiných měst? Není to spíše ukázka nevěrnosti? Může to mít ale zpěvák vůbec jinak? Ale vážně. Na Ostravě mám nejraději právě to, že každé místo v Ostravě nese připomínku mého dětství. Ač jsem dnes někým úplně jiným než ve svých pěti letech, tyto dva světy se na určitých místech zvláštně potkávají. Je to fascinující a žádná jiná místa na světě nemají tuto moc. Jen naše rodná města. Obzvláště silně toto cítím kdekoliv v Mariánských Horách, kde jsem se narodil. Poté pro mě mají velký význam místa, kde stávaly, nebo stále
stojí prodejny hudebních nosičů. Dlouhou dobu to byl například Bontonland na Masarykově náměstí v Ostravě, který však před několika lety definitivně uzavřel nezájem lidí o CD nosiče. Další prodejna se jmenuje TNT a bývala na Kuřím rynku. Později se přestěhovala na Jurečkovu ulici, kde, pokud vím, stále stojí.

Víme, že Vás ve vztahu k hudbě ovlivnili Vaši rodiče. Napadlo Vás ale někdy, že nepůjdete v rodinných šlépějích a zvolil byste si jinou profesi? Co u Vás definitivně rozhodlo?

Když se nad tím zamýšlím, asi to byla hlavně náhoda a určitá tvrdohlavost. Moje rodina se totiž hudbě nijak zvlášť nevěnovala. Babičku
jsem nikdy nepoznal, jen jsem slýchal od mámy, že babička byla zpěvačkou v ostravském operním sboru. S mámou jsme rádi zpívali a hráli
na kytaru pro radost, s tátou jsme poslouchali spoustu různé muziky. Zajímavé je, že můj bratr se hudbě vůbec nevěnuje, takže to musí být něčím jiným, než jen rodinným prostředím. V dětství pro mě hudba byla nejlepším způsobem zábavy – možností, jak trávit čas s rodiči a jak zapadnout do určité skupiny lidí. Brzy jsem založil první kapelu, a od té doby šlo o to, snažit se být v tom, co dělám, lepší a lepší. Tato z velké míry iracionální touha mě pohání kupředu i dnes. Možná, že to ani není touha, ale spíše určitá tvrdohlavost. A tato kombinace tvrdohlavosti, náhody a štěstí mě nakonec dovedla k vítězství v televizní talentové soutěži, která mi otevřela cestu k profesionální kariéře.

Začal jste studovat hudbu velice brzy. Jaké školy jste vystudoval a jak vzpomínáte na své první učitele?

Náhoda chtěla, že se hudební škola (Múzická škola) otevřela velice blízko našeho bydliště. Dokonce tak blízko, že už to ani o moc blíže být
nemohlo. Když jsem tedy, jako asi tříletý chlapec, neustále vyžadoval nějaké hudební zabavení, rodiče mě do této školy přihlásili, zčásti asi
i proto, aby ode mě měli chvíli klid. To považuji za zásadní, protože kdybych musel dojíždět někam daleko, bylo by pro rodiče velice problematické vše finančně a časově zvládnout. V této škole se přece jen platilo vyšší školné než v klasických ZUŠ. Mou první učitelkou zpěvu byla Eva Krňávková, která bohužel nedávno zemřela v poměrně mladém věku. Asi jsem nikdy dostatečně nedocenil její přínos. Snažila se, abych si osvojil základy techniky zpěvu, a vzhledem k mému věku jsem zpíval různé lidové nebo jednoduché písničky. Pravda ale je, že jsem velmi brzy zatoužil zpívat jako hrdinové z desek mého táty – Ian Gillan, Robert Plant, Jim Morrison atd. Přišlo mi nespravedlivé, že ve škole nemůžu zpívat písně těchto velikánů. Mým učitelem nejdříve na flétnu a později na klarinet byl Mikuláš Ďurko, o kterém jsem už vícekrát
podrobně hovořil v rozhovorech. Jako multiinstrumentalista mi umožnil vyzkoušet i další nástroje, jako byla například heligonka nebo keyboard. Později jsem nastoupil na konzervatoř jako klarinetista do třídy Jiřího Masného, hráče na klarinet a basklarinet v Janáčkově filharmonii Ostrava. Mnohé jsem se od něj naučil a hodně z toho jsem využil i ve zpěvu. Zpětně si jen vyčítám, že jsem nebyl pilnější, a že jsem věnoval více energie jiným věcem než škole.

Co pro Vás znamená hudba? Který styl hudby a její aspekt je Vám nejbližší?

Hudba je pro mě neoddělitelně spojená se slovem – tedy s významem. Zajímá mě, co hudba říká, co znamená. Už od mala jsem se snažil
překládat si anglické texty písní. Vždy, když jsem s otcem něco poslouchal, četl jsem si v bookletu text písně, která zrovna hrála. Proto mi nikdy nebyla příliš blízká čistě abstraktní hudba, jako je například hudba klasicismu. Při poslechu mě nezajímají tolik vlastní pocity, chci hudbě „přijít na kloub“. Musím ale přiznat, že se to v poslední době mění a začínám v hudbě objevovat i jiné aspekty, které ji významně obohacují. Začínám si všímat emocionálního náboje, který je v určité hudbě tím nejdůležitějším. Pokud si ho člověk nevšímá nebo ho nezaznamená, může mít pocit, že se unudí k smrti. A to neplatí jen pro klasiku, ale také například pro rapové nebo hip-hopové nahrávky. Paradoxní je, že například rapová hudba má spoustu textu, ale mnozí fanoušci text vůbec neposlouchají, protože mu nerozumí. Dlouho mě trápilo, jak může někdo poslouchat rapovou hudbu v angličtině, aniž by uměl anglicky natolik dobře, aby textu rozuměl. Důležitější je, jak se při této hudbě cítíte, než co tato hudba znamená. Celkově je mi tedy nejbližší zpěv, protože umožňuje textem vždy něco lidem sdělit. Jak je však má hudba posluchači vnímána – zda racionálně, čistě emotivně, nebo nějak kombinovaně – je pouze na nich.

Skládáte písně nejen pro sebe, ale také pro své kolegy. Co Vám dělá na skládání největší radost, a co je podle Vás nejtěžší?

Pro mě je to vlastně úplně jednoduché. Mým největším nepřítelem je pocit zbytečnosti. Pokud nemám pro píseň nějaký konkrétní účel, říkám si, proč ji vůbec psát. Když mě tedy někdo osloví, abych napsal píseň, je to pro mě úplné vysvobození a psaní jde mnohem lehčeji. Naopak, když píšu jen tak, bez konkrétního cíle, neustále mě přepadají pochyby, které se mi jen těžko daří překonat. Ze stejného důvodu je pro mě náročné psát například básně. Nosím s sebou všude zápisník a v hlavě se mi objevují nejrůznější podněty a nápady, ale pocit zbytečnosti mě dokáže úplně paralyzovat. Raději si pak vyhledám, kdo z velikánů už na toto téma něco napsal, a většinou to i objevím. Stačí však, aby někdo projevil zájem a pobídl mě ke psaní, a všechny překážky jsou rázem pryč.

Kde hledáte inspiraci pro svou tvorbu? Máte nějaké konkrétní hudební vzory nebo oblasti, které vás inspirují?

Poměrně dost se spoléhám na náhodu nebo, jak by někdo možná řekl, na intuici. Vyberu si nějakou knihu a nechám se jí vést. Jako by celý vesmír byl přítomný v nejmenším bodu – stačí se jen pořádně podívat. Jakákoli kniha odráží celek, stejně tak i jakákoli hudební nahrávka. Inspiraci vlastně hledám v tom, že si najdu čas a cokoli důkladně prozkoumám. Ať už jsou to lidé, knihy, hudba, filmy, nebo i třeba příroda, vztahy... Když jsem takto konfrontován s nekonečnem a pokusím se ho vnímat, umělecká inspirace jistě přijde. Nejhorší pro mou tvorbu je zůstávat na povrchu věcí a vnímat svět jako posloupnost praktických, logických problémů. Je však problematické, že takovýto přístup je zřejmě nejlepší pro spokojený každodenní život. Asi se tedy jedná o určitou dialektiku a nejlepší přístup je někde uprostřed. Abych prakticky nastínil svůj eklektický přístup: Nedávno jsme se vrátili z dovolené v severní Itálii, kde jsem si koupil knihu Petrarcových sonetů, kterou si nyní překládám z italštiny – každý den jeden sonet. Poté čtu Goethovu knihu zápisků z jeho cest po Itálii, kterou jsem si koupil ve Florencii, a vzpomněl jsem si, že jsem si doma už dříve pořídil autobiografii Benvenuta Celliniho, kterou tedy také čtu. Na dovolené jsem ale v jednom zapadlém obchůdku někde v Toskánsku našel slavný hororový sci-fi román I Am Legend od Richarda Mathesona, který jsem poměrně rychle přečetl u bazénu. Vše spolu zajímavě souvisí a vytváří pro mě plodné prostředí pro vlastní uměleckou tvorbu.

Letos uběhlo už 15 let od první Česko Slovenské SuperStar, kterou jste vyhrál. Jaký vliv mělo rozhodnutí jít do této soutěže na Vaši kariéru a život? Jak vzpomínáte na živé přenosy a ostatní soutěžící?

Vliv měl zcela zásadní. Ani jsem si neuvědomoval možné dopady, zejména proto, že jsem nevěřil, že bych mohl takovouto soutěž vyhrát
nebo dojít někam podstatně daleko. Nejsem a nikdy jsem nebyl člověk, který by oplýval sebevědomím. Občas mám pocit, jako bych
soutěží pomyslně zemřel a znovu se narodil. Do určité míry je přechod z dětství do dospělosti asi vždycky takový, což ostatně už důkladně
popsal Freud. Pro mě ale těch změn bylo ještě mnohem více. Byla to doba turbulentních změn, která ve mně podnítila lásku ke stabilitě, kterou mám dodnes. Přímé přenosy byly velmi stresující a náročné, ale zároveň nesmírně podnětné a naplňující. Asi jako zkoušky na vysoké škole. Naučil jsem se koncentrovat i v těch nejhorších možných podmínkách. Každý ze soutěžících se s tímto prostředím vypořádával jinak a tato lidská interakce byla také velmi zajímavá. Nejvíce si však pamatuji pocit absolutní zmatenosti. Vše, co jsem vnímal jako stabilní a jisté, se postupně zbortilo, aniž by to bylo nahrazeno něčím jiným. Ono „jiné“ jsem musel od základů vybudovat znovu. Jeden slavný autor popisuje přerod z dětství do dospělosti metaforou, že člověk vyroste z dětských šatů. Už nemá cestu, jak se vrátit zpátky. Nemůže nosit košili z doby, kdy mu bylo třináct. Tento nový začátek je plný očekávání a naděje, ale je také velmi těžký.

Už jste zmínil, že milujete literaturu a poezii. Které knihy nesmí chybět ve Vaší knihovně?

Ano, člověk se může zamilovat i do knih. Moje knihovna je plná mých moudřejších přítelkyň, do kterých jsem se většinou zcela iracionálně zamiloval. Nechápu lidi, kteří si kupují knihy stejně, jako si kupují krabici mléka. Přečtou ji a vyhodí, jako by kniha ztratila veškerou cenu
poté, co je přečtena. Jedním z největších tajemství dnešní doby je to, že kniha se nečte pouze proto, abychom zjistili, jak dopadne.
Tedy alespoň ty kvalitní knihy to tak mají. Některé knihy se dokonce neustále mění, jako například neuvěřitelný „román“ Jamese Joyce
Finnegans Wake. Vlastně by mi stačila jen tato jediná kniha, jako nějaká encyklopedie celé skutečnosti. Člověku stačí mít ji v knihovně, být
s ní konfrontován, mít k ní hrůzu a cítit obdiv, aby byl neustále ovlivňován. Další taková kniha je Bible, kterou mám a studuji také v původních jazycích. Zejména mě láká hebrejština, ve které se pořád vzdělávám. Jedinou překážkou v mém vztahu k Bibli je fakt, že nejsem věřící člověk, ale skeptik. Není to o duchovním zájmu, ale spíše o určité fascinaci. Nebo je to jedna a ta samá věc? Víra asi stojí na neracionálních podnětech. Poslední tři roky jsem také studoval filosofii na Ostravské univerzitě, takže jsou to i některé filosofické knihy, které nesmí chybět.
Z českých autorů mám hrozně rád Bohumila Hrabala (který zvláštně souvisí s románem Dubliňané Jamese Joyce) a zejména Vítězslava Nezvala, jehož Edisona si opakovaně rád pročítám od dětství.

Víme kolik generací Vaší rodiny se věnuje hudbě, ale co Váš syn, má také zájem o hudbu? Jakým způsobem ho v jeho zájmech podporujete?

Můj syn má o hudbu velký zájem. Nejenže sám hraje na flétnu a od září začne s hrou na piano, ale také hudbu velice rád poslouchá. Snažím se mu vysvětlovat různé hudební styly tak, aby nic apriori neodmítal. Myslím, že je důležité mít otevřenou mysl, zejména v dnešní době, kdy je tolik lidí přesvědčených, že právě jen jejich názor na hudbu a na svět je správný. Posloucháme operu, heavy metal, country, techno, pop, alternativu… Zkrátka úplně všechno. Všechno má svou hodnotu. Naopak některou hudbu mi pouští i můj syn. Není větší překážky než odmítat to, co druhého oslovuje. Je to jako stavět mezi dvěma lidmi zeď. Každopádně jsem rád, že je pro mého syna hudba víc než jen samozřejmost a móda. Úplně mi bude stačit, když bude mít hudbu upřímně rád. Nejen jednoho zpěváka nebo určitý hudební styl, ale hudbu jako celek, jako tajemný lidský fenomén.

Plánujete v nejbližší době nějaké nové hudební projekty v našem kraji, na které bychom se mohli těšit? Kde Vás mohou zákazníci Géčka v nejbližší době vidět a slyšet?

Určitě ano. Pro vaše čtenáře bude asi nejzajímavější koncert 11. prosince v porubském Domě kultury Poklad. Představím tam svůj vánoční program „Hlas Vánoc“ za doprovodu smyčcového kvartetu, piana a flétny. Program jsem sestavil tak, aby reflektoval atmosféru adventu a pomohl v lidech naladit tu správnou náladu k příchodu Vánoc. Vánoce jsou vždycky jedinečné, a věřím, že i pro návštěvníky to bude
jedinečný zážitek! Zazní nejrůznější písně, které jsou spojené s nejslavnějšími zpěváky, jejichž hlasy patří k vánočnímu času. Nejsou to jen koledy, ale i mnoho krásných popových písní, které v období adventu získávají další rozměr. Například píseň „Hallelujah“ nebo „Modrý sarafán“ se dokážou plně nasytit vánočním kouzlem a všední svět osladit příchutí vánočního tajemství.