Při našich rozhovorech se potkáváme s významnými osobnostmi Moravskoslezského kraje. Milan Baroš sice není ostravským rodákem, ale o jeho spojení s Ostravou není pochyb, stejně jako o jeho hvězdné fotbalové kariéře. Proto není třeba delšího představení. V našem rozhovoru se vrátíme jak k počátkům jeho „vztahu“ s Ostravou, tak i k jeho současným vazbám.

Milane, jaké to bylo pro kluka z vesnice přijít do ostravského Baníku a do Ostravy vůbec?

Když jsem začínal s fotbalem, tak byl Baník sen. Do Ostravy jsem šel docela brzo, od 14ti jsem už byl na internátu. Začátky byly krušné, byl jsem zvyklý na „mama hotel“ a najednou jsem se o sebe musel začít starat sám. Bylo to docela náročné. Postupem času si ale člověk zvykne. Našel jsem si kamarády v Ostravě,
našel jsem si cestu k tomuto městu. Dokonce jsem později přestal jezdit na víkendy domů. Dodnes do Ostravy jezdím moc rád.

Jak jste vnímal, mimo fotbal, svůj přesun do ciziny? Po čem se Vám v té době nejvíce stýskalo?

Nejvíc se mi stýskalo po rodině a kamarádech. To pro mě bylo nejtěžší, protože jsem do zahraničí odcházel sám. Naštěstí v Anglii byli Vláďa Šmicer a Patrik Berger, kteří mi ze začátku pomohli, ale chyběla mi moje parta, kterou jsem měl doma. Neuměl jsem moc anglicky, takže pro mě bylo těžší navázat kamarádské vztahy. Postupem času jsem se naučil řeč, poznal město a bylo to pro mě jednodušší. Na zahraniční angažmá vzpomínám moc rád.

Když se vrátíme k Ostravě, jaká místa rád navštěvujete nebo máte v Ostravě nejraději?

Bazaly! Jen je škoda, že už neslouží na vrcholový fotbal. Trávil jsem tam nejvíce času. Když jsem byl žák a později dorostenec, tak jsme se tam chodili dívat na chlapy, když hráli. Potom jsem tam hrával i já, takže Bazaly jsou pro mě takový symbol Ostravy.

Co je pro Vás nyní největším relaxem?

Člověk, když vypadne z toho frmolu, tak má najednou spoustu času na sebe. Nejvíce času teď samozřejmě věnuji rodině, protože jsem kvůli fotbalu nebýval moc doma. Snažím se jim to vynahradit. Když zrovna nejsem s rodinou, tak jezdím do Vigantic, kde hraju za I. A třídu. Tam si s kluky zahrajeme, jak se říká, na žízeň, což je pro mě taky forma relaxu.

Vaši oba dva synové hrají fotbal. Prožíváte s nimi zápasy a chodí si k Vám kluci pro rady?

Pro rady si ke mně kluci nechodí. Starší syn mi dokonce řekl, ať mu neradím, že dneska už se to hraje jinak, než když jsem to hrál já. To jsem se musel smát. Snažím se jim do toho nekecat. S manželkou syny vozíme po zápasech a trénincích a snažíme se, aby měli ten servis. Musím je pochválit, že už jsou oba dost
samostatní. Na jejich zápasy se vždy těším. Starší syn konečně začal hrát na celé hřiště, takže to už i trochu začalo vypadat jako fotbal.

Plánujete se v budoucnu věnovat trénování?

Ne. Já jsem fotbalu obětoval 40 let života a jsem rád, že už nemusím každý den vstávat podle programu. Teď jsem si nastavil svůj režim, který mi vyhovuje. Třeba mi fotbal zase začne chybět, ale zatím je to tak, že si život užívám tady tím způsobem, bez fotbalu. Každopádně fotbal ještě hraju ve Viganticích, ale trénování je náročné, musel bych tam být od rána do večera, a to nevím, jestli bych dával.

Vaši fanoušci Vás a Vaše pocity znají podrobně z vydané biografie. Co vedlo k jejímu sepsání? Šel byste do toho znovu, splnila kniha svůj účel pro Vás osobně?

Já už jednu knížku vydal po Euru 2004. To jsem byl ještě takové mladé trdlo, kdy jsem se nechal do všeho zatáhnout. Vydali jsme, jak tomu já říkám, takovou rychlokvašku, protože to bylo hodně o vyždímání popularity. Když jsem skončil s fotbalem, tak jsem si řekl, že bych chtěl sepsat celou svou kariéru, aby si
to za 30 let přečetly moje děti nebo vnoučata a aby věděly, co jsem ve fotbale prožil. Chtěli jsme, aby ta knížka byla větší a honosnější, což si myslím, že se povedlo, a jsem za to moc rád.

Milane, letos slaví Baník 100 let. Co byste mu popřál?

Popřál bych mu věčnost a aby se dostal do evropských pohárů, protože si myslím, že fanoušci, Ostrava, i majitel pan Brabec, který Baník zachránil, na to čekají strašně dlouho. Byl by to k těm kulatinám krásný dárek.

Vy jste s Baníkem prožil také pěknou řádku let. Je možné krátce srovnat Baník za vaší éry a současný Baník? Co se změnilo?

Prošel jsem více ér. Jako první byla éra pod panem Hadamczikem, který si mě vyhlídl a držel nade mnou ochranou ruku, slíbil mi, že budu hrát, a i díky tomu jsem se na vrchol dostal dřív než ostatní kluci. Potom jsem zažil Baník po návratu, kdy byl drancován, což byla smutnější éra. A nyní za pana Brabce Baník
opět vzkvétá, myslím si, že to dělají dobře a pan Brabec je dobrý majitel. Chybí tomu ty Bazaly, kde byl Baník doma. Já doufám, že Baník jednou bude mít zase svůj vlastní stadion.

Nakonec se jako nákupní centrum vždy ptáme - co Vy a nákupy?

Co se týče nákupu oblečení, tak v tom mám šikovnou manželku, která mi vše donese domů a já si něco vyberu. Nemám moc rád nakupování a spíš se tomu vyhýbám. Když jsem byl mladší, tak jsem na nákupy chodil hodně.