Robin Ferro (*31.1.1996 ve Valašském Meziříčí) je český divadelní herec a komik. Dětství prožil v Zubří. Má českéi italské kořeny. Vystudoval Janáčkovukonzervatoř v Ostravě obor hudebně-dramatický pod vedením Václava Klemense. První angažmá získal v Divadle loutek Ostrava. Nyní má angažmá v Divadle Mír. Se Štěpánem Kozubem a Albertem Čubou založili improvizační show „Tři tygři“. Během pandemie se proslavil seriálem sKORO NA mizině. Hrál také v seriálu Rozsudek nebo Zlatá labuť. Aktuálně hraje ve filmu Jedeme na teambuilding, který se od Nového roku promítá v českých a slovenských kinech.

Robine, Vaše příjmení nezní zrovna česky. Prozradíte nám, odkud pocházíte?

Narodil jsem se v České republice, konkrétně ve Valašském Meziříčí, ale můj tatínek je Ital a maminka je Češka. Na přelomu 80. a 90. let se v Itálii nedala sehnat práce pro mladé lidi, tak se dělalo to, že se sešla skupinka mladých Italů a vyráželi do světa makat. Kolikrát neměli ani vzdělání a pracovali třeba na stavbách, a to byl případ mého tatínka. Vystudoval jen základní školu, pak už nechtěl studovat a chtěl vydělávat peníze. Tak se domluvil s kamarády, se kterými pak vyrazil po celém světě pracovat, s tím, že měli v plánu se do Itálie vrátit, a za ušetřené peníze si třeba koupit dům a usadit se. Dostali se pracovně také k nám do Česka, konkrétně do Zlínského kraje (Zubří), kde se potkal s mojí maminkou. Měli dokonce 2 svatby. Jednu tady a druhou v Itálii. Žít však zůstali tady v Zubří.

Ikdyž jste zůstali žít tady, Itálii zřejmě navštěvujete často.

Když jsem byl malý, tak jsme tam jezdili každý rok. Buď jsme tam jezdili na prázdniny na dovolenou, nebo jsme tam jeli oslavit Nový rok. Rodičům ten Silvestr v Itálii vyhovoval více než tady.

Jak se tedy slaví příchod nového roku v Itálii?

Liší se to kraj od kraje, ale v Itálii je zvykem chodit na novoroční večeři do restaurace. Řekl bych, že je to takové více distingovanější a poklidnější než v ČR. Samozřejmě s příchodem půlnoci se otevírá šampaňské, ale že by byly ohňostroje, nebo potyčky se zákonem, tak to vůbec ne. Je možné, že v jiném kraji je to trochu jinak, ale v tom našem (Emilia-Romagna – sever Itálie) se slaví takto.

Do Ostravy jste přišel kvůli studiu Janáčkové konzervatoře. Pamatujete si ještě na své přijímací zkoušky?

Jasně, že si to pamatuji. Jestli je část mého života, kterou bych si zopakoval bez mrknutí oka, tak je to studium na konzervatoři. To mi změnilo život. V dětství jsem, více než venku s kamarády, trávil čas raději doma sám. Když jsem se dostal do Ostravy, tak to pro mě bylo zjevení. Najednou jsem byl ve velkém městě, kde jezdily tramvaje, které jsem do té doby neviděl. :-) Studium na konzervatoři bylo super a ve zkratce mě to nutilo vybudovat si kritické myšlení, které jsem posléze mohl uplatňovat v debatách se svými kamarády. Dokázali jsem se společně bavit i o důležitých tématech a neřešit jen kraviny.

Byli jste se spolužáky na konzervatoři velmi silný ročník. Pokud se nepletu, všichni jste se hned po škole dostali na uměleckou vysokou, nebo jste dostali angažmá v divadlech. Jaké bylo to Vaše první?

Opravdu se podařilo většině ročníku uplatnit. Jedna ze spolužaček teď třeba hraje v Divadle Spejbla a Hurvínka, další v Národním divadle moravskoslezském. Kuba Burýšek byl v Divadle Petra Bezruče, teď je čerstvě v Činoherním klubu v Praze. A Štěpán Kozub je kapitola sama o sobě. Mé první angažmá bylo v Divadle loutek Ostrava, kde jsem byl 3 roky. Shodou okolností tehdejší umělecký šéf byl mým profesorem na konzervatoři. Ve třeťáku jsem za ním přišel, že by se mi hrozně líbilo, kdybych se mohl účastnit nějakého loutkového semináře. Stalo se, že nějaká herečka si udělala něco s nohou, a potřebovali ji přeobsadit v představení, které bylo fyzicky náročnější. Přišla tedy nabídka, jestli bych to nechtěl dělat já. Dostal jsem první hostovačku, kde jsem vodil pravou ruku a nohu zlého krále ve Zlatovlásce. Strašně se mi líbila kolektivnost. V loutkovém divadle neexistuje malých a velkých rolí. I kdybys hrála princeznu nebo nějakou jinou velkou postavu, jakmile doděláš svůj part, tak jdeš do zákulisí a pomáháš kolegovi třeba vodit nohu.

Po loutkách následovalo další angažmá v Divadle Mír?

Před Divadlem Mír se začali ještě formovat Tři tygři. Albert Čuba začal koketovat s představou nového divadla v Ostravě. My jsme se mu pochopitelně všichni smáli. Je to ale frajer, podařilo se mu to, a my jsme mu všichni následně složili poklonu. Po otevření divadla za mnou přišel, to jsem byl ještě v loutkách, že by mě chtěl do Míru. Říkal mi, že ví, že půjdu z jistoty do nejistoty, ale že to určitě bude stát za to. Já jsem šel a je to super!

Zmínil jste Tři tygry, se kterými si Vás naší zákazníci asi nejvíce spojují. Jak jste vůbec vznikli? Nejvíce jste se proslavili během pandemie.

My jsme se Štěpou dělali vylomeniny již na střední škole. Začalo to tím, že jsme točili nějaká videa na Facebooku, kde jsme hráli různé postavy a dělali si z nich srandu. To už je asi nedohledatelné. Na základě těch videí se nám ozval náš spolužák, jestli bychom nechtěli vystoupit v podniku La Cachimba ve Slezské Ostravě. My jsme si v té době říkali „Dva chuji z Ostravy“, to bylo takové pracovní jméno. Na jedno z těch představení se přišel podívat Bertík Čuba, který byl v té době zároveň náš učitel jevištního pohybu na konzervatoři. Pozval si nás na schůzku, kde nám řekl, že je mezi námi supr chemie, a jestli bychom nechtěli udělat takové uskupení, kde bychom dělali improvizaci a srandu pro lidi. My jsme souhlasili. Hráli jsme v Heligonce, následně v Divadle Mír. Pak začala pandemie koronaviru…no a ten další příběh už všichni znáte.

Se Štěpánem máte za sebou již řadu společných projektů. Hrajete spolu v divadle, ve filmech a v neposlední řadě máte i společný stand-up UŽ DRŽ HUBU. Přiblížíte nám, o čem váš stand-up je?

My už se Štěpou známe opravdu dost dlouho, a máme za sebou spoustu neuvěřitelných a mnohdy i nechutných historek, které jsou vtipné, nebo aspoň nám přijdou vtipné i soudě podle reakcí diváků, kteří se zatím na náš stand-up přišli podívat. Já už si přesně nepamatuji, jak to vzniklo, ale jednou jsme takhle seděli po té Štěpánové tour v O2 Aréně, a řekli jsme si, že bychom mohli vytvořit takový stand-up, nebo komponovaný večer, kde bychom říkali tyto naše historky ze společného života. Vyrazili jsme s tím na tour po různých českých městech, kde se nám to osvědčilo, že to funguje. V prosinci otevřel Štěpán svůj stand-up klub BUM BUM COMEDY, tak jsme si řekli, že by to mohlo fungovat i tam. V lednu máme 6 představení a následně by se to mělo minimálně každý měsíc 2x opakovat. Zatím je to do konce sezóny vyprodané, za což jsme rádi.

V posledních letech se čím dál tím více objevujete také na televizních obrazovkách a v kinech. Jaké postavy nejčastěji hrajete?

Zatím toho nebylo tolik, ale většinou hraju takové exoty, kteří jsou vychýlení buď na jednu nebo druhou stranu. Ve filmu Grand Prix jsem hrál autistického introverta, ale taky svým způsobem exota, který neuměl mluvit s lidmi, a když nebral prášky, tak lidi kousal. V seriálu Zlatá labuť jsem hrál takového specifického židovského klenotníka, pro kterého bylo poděkování sprosté slovo, a i když nebyl apriori zlý, tak se rozhodně takovým způsobem choval. Tuto postavu jsem měl ale moc rád. V nové komedii Jedeme na teambuilding, která je teďka v kinech, hraju takového týpka v nátělníku, se zlatým řetězem kolem krku, který si myslí, že
může sbalit všechny holky světa, ale je to blbec.

Obsadili Vás díky castingům, nebo viděli Vaši práci v divadle a s Třemi tygry, na základě které se Vám ozvali?

Konkrétně na film Grand Prix si mě pan režisér Honza Prušinovský všiml prostřednictvím seriálu sKORO NA mizině, který jsme točili s kluky během pandemie. Co se týče Zlaté labutě, tak to jsem šel na casting. U Jedeme na teambuilding, tam jsem jel na kamerové zkoušky, ale potom jsem zjistil, že mě měli už obsazeného, potřebovali jen zjistit chemii mezi mnou a ostatními herci.

Na konci minulého roku vstoupil do kin již zmiňovaný film Jedeme na teambuilding. Jaké bylo natáčení?

Bylo to super! Točili jsme to loňské léto na Slovensku, přímo v resortu, kde jezdí firmy právě na teambuildingy. Já se přiznám, že se v tomto odvětví vůbec neorientuju, nikdy jsem nepracoval v korporátu. Ale když jsem se ptal kamarádů, tak prý teambuildingy bývají hodně výživné, prý je náš film ještě slabý odvar toho, co se tam děje. :-) Natáčení bylo kouzelné. Vytvořila se opravdu skvělá parta. Seznámil jsem se tam třeba s Petrou Polnišovou. Je to úžasná osoba, se kterou jsme si troufám si říct, porozuměli.

Co Vás čeká v novém roce?

Čekají mne ještě 2 premiéry v Divadle Mír, a na konci srpna bych měl natáčet takovou minisérii pro televizi, o které ale zatím nemůžu moc mluvit. Tak se nechte překvapit!